Opera PLUS
Hovoří CML. Nebezpečí!
Lucie Kocourková – Opera+
Tedy takhle úplně přesně to nebylo, ale poslední večírek shodou okolností uspořádala i Losers Cirque Company. V divadle BRAVO! zve diváky na kabaret, který má skončit ve stejný okamžik jako existence celého lidstva dopadem obřího asteroidu. I proto název Armagedon: poslední derniéra. Zajímavé je, že Loseři se vydali cestou, na které nehledají pouze zábavu, ale i lidskost a snaží se ji nacházet právě v hraniční situaci, která ukazuje různé stránky povahy: tváří v tvář „poslední hodině“ světa se principál kabaretu (v činoherně postavené roli – na první premiéře Jakub Žáček) uchyluje do své jediné rodiny, mezi umělce, kteří se sešli na poslední představení, protože povinnost je povinnost a protože publikum přišlo také.
V režii a propracování charakterů by bylo možné jít dál a hlouběji, ale potěší snaha o to skutečně prozkoumat situaci a nechat vyplout na povrch, co je v lidech skryto. Kabaretiér je postavou, jež má schopnost dojmout, hraje s opravdovostí člověka, pro nějž se práce stala domovem a který v ní nachází naplnění bez nadsázky, i když jsou jeho pasáže prodchnuté i suchým humorem. Absurditu honby za úspěchem ilustruje spor dvou gymnastek, které soupeří o možnost vystupovat na derniéře, ačkoliv je zřejmé, že po zániku života nebude, kdo by si poslední představení pamatoval. Jiní performeři si chtějí dosyta užít lákadel a odkládají diety a zdravý životní styl. Někdo jen sleduje displej telefonu a stoicky čeká na poslední výstup. Mezi nohama se batolí psík.
Operetní atmosféru večírku a novocirkusových čísel narušuje jednak otevřená scénografie Marka Cpina, která nabízí pohled do zákulisí – jako kdyby někdo odstranil horizont a diváci viděli přímo do šatny, kde performeři svačí, převlékají se, popíjejí a melancholicky scrollují mobilními telefony, zatímco televizní obrazovka v rohu přináší aktuální zpravodajství o blížící se katastrofě a principál se je zároveň snaží vyburcovat k životním výkonům. Velkoplošné projekce, které občas přetnou i tuto idylu, jsou znepokojující, působí autenticky a matou záměrně divákův mozek, jemuž se snaží vmanipulovat představu reálnosti stavu, který je fiktivní. Vzniká rozpor, který je možné fyzicky prožívat, zkoumat sebe sama a své reflexy, které jsou rychlejší než racionální úvaha. Když pak principálův hlas ze zákulisí přemlouvá jednoho z akrobatů, aby vydržel poslední minuty se souborem a neodjížděl za rodiči, protože stejně uvízne v koloně, otevírá se prostor pro prožitek dilematu, pochopení pro obě strany, ve kterém náhle vysvítá smrtelná osamělost hlavního aktéra. A stísněná atmosféra stmeluje skupinu, která působí chvílemi skutečně jako rodina.
Hlavní prostor samozřejmě mají čísla, novocirkusová, s podílem tance i hudby a zpěvu, tedy jako ve skutečném kabaretu. Specialitou je nově nastudované akrobatické číslo na kovové spirále, na níž je možné vytvářet efektní kreace, nechybí klasická párová akrobacie, velký výstup s cyr wheelem, vzdušný tanec na strapsech nebo klasické číslo na závěsné hrazdě a obruči. Vše za účelem prezentovat sílu, hbitost, pohotovost těla a vyvolat estetický účinek. Jistě by z tohoto kabaretu šlo „vyždímat“ ještě emotivnější divadlo, protože mezní situace je příhodný výchozí bod pro psychologickou sondu. Ale i tak jde v Armagedonu o víc než jen hodinovou show nových triků. Je citelné, že si Matěj Randár a Petr Horníček přizvali do tvůrčího procesu dramaturgyni Hanu Strejčkovou. Zapojit do týmu dramaturga je správná volba, ale především by to měl být standard. Není to čin, který by jakkoliv degradoval vklad ostatních tvůrců, ale zásadní nástroj, který může posunout show na cestu směrem k divadelní inscenaci.
