Založení Branického divadla pantomimy v roce 1980 bylo malou náplastí na bolestný akt zrušení Státního divadelního studia, které původně sdružovalo nejzajímavější experimentální soubory Velké Prahy. Otevřeno bylo pod správou Prahy 4 jako staggiona a určeno pro amatérské a poloprofesionální produkce. Zanedbaná budova, kterou si původně postavili místní ochotníci, s velkým hledištěm, mělkým jevištěm s minimálním provozním zařízením, s jednou maličkou šatnou, bez skladu a technického vybavení, měla v těchto letech pro mimořádně početnou pantomimickou obec velký význam. Na jeho ustanovení se podílel kulturní pracovník Pavel Linhart – „muž, který nikdy nic nevytvořil, ale všechny znal, a měl rád pantomimu“, jenž zorganizoval úvodní Gala program a nějaký čas zde působil jako vedoucí. 

Pro začínající umělce i pro ty bez přístřeší byl jedinou možností, jak ukázat veřejnosti hlavního města své umění. Fialkova Pantomima Na zábradlí hostování domácích souborů na svém jevišti nepěstovala, protože existovala v symbióze s činohrou Divadla Na zábradlí; k veřejným produkcím bylo tehdy navíc zapotřebí najít státem povoleného, vhodného zřizovatele. Řada vedoucích Branického divadla, Pavel Linhart, Eva Hoffmanová, režisér a dramaturg Jan V. Kratochvíl a nakonec Jiří Turek, orientovali repertoár výhradně na pantomimu a příbuzné pohybové formy s tím, že akceptovali jejich vývojové proměny – odtud jeho formální i žánrová rozmanitost a nečinili rozdíly mezi amatéry a profesionály. Ve stísněné kancelářičce nicméně hbitě pulsovala srdce všech, kdož se o žánr zajímali, vždyť za dvanáct let své existence uvedlo toto divadélko na 1515 představení (včetně omezeného počtu koncertů). S trochou nadsázky bychom mohli říci, že bylo otevřeno všem chudým, existenčně nezabezpečeným zájemcům o moderní pohybové formy, kteří nestáli oficiálním představitelům domácí kultury za pozornost. Z hlediska postavení v kontextu českého divadla tvořila jejich produkce pravý a jedinečný underground.

V průběhu času zde hostovaly četné soubory, malé skupiny i jednotlivci, někteří zde měli svůj dočasný azyl/domov, jiní – většinou z nutnosti nebo nezbytnosti – tu reprízovali své slavné tituly. Od roku 1982 zde příležitostně a později po vyhnání z divadélka Ateliér i pravidelně hostoval Hybnerův soubor Gag se svým starším repertoárem, tj. hlavně inscenacemi Gagman a Hvězdy a svými nově propracovanými etudami, naroubovanými na kmen jazzové hudby pod názvem Mizz. Sem také patřily Hybnerovy zprvu spontánní a improvizované pedagogické kroky. V pravidelných pořadech Mim session bystře a pohotově uváděl s notnou dávkou pochopení i první projevy mladých amatérů, současně komentoval pel–mel jejich výstupů – bez ohledu na styl ve kterém pracovali – s velkým otcovským porozuměním. Na jevišti Branického divadla se ocitly i malé mimopražské soubory ze všech koutů republiky počínaje třeba Yorickovou pantomimou z Pardubic (na kterou dnes málokdo vzpomene), ať už to byla mládež předvádějící pantomimickou klasiku, nebo break dance. S ohromným úspěchem zde vystoupil v první polovině 80.let i Boleslav Polívka s Trosečníkem a Šaškem a královnou, nebo se svými italskými kamarády z Filarmonica Clown. To stávala před pokladnou fronta, kterou přátelsky komentovali i členové Divadla Járy Cimrmana, které po krátký čas hrálo v druhé budově, jež byla po prokazatelném společenském ohlasu scény k Branickému divadlu připojena. (Dnes v této budově sídlí Konzervatoř Duncan Centre.)  Z celé plejády známých i méně známých osobností jmenujme alespoň skupinu Grglo Petra Turka a Jiřího Reidingra, skupinu Cvoci Antonína Klepáče a Miroslava Horáčka, které zde měly svůj domicil, Mim trio M. Nesvadby a Světlany Nálepkové, brněnského mima Huberta Krejčího, který se inspiroval orientální poetikou a zejména postupy japonského divadla kjógen. Velkou éru masové popularity zde zažívaly také soubory Pražské pětky – Sklep, Výtvarné divadlo Kolotoč, Mimóza, Baletní jednotka Křeč, skupina Vpřed, ti všichni už přiváděli do Braníka publikum všech generací. Tento zázrak tolerance v netolerantní společnosti posilovalo jeho vedení a zejména se v mnohém zasloužil o udržení myšlenkových kvalit místní dramaturgie spolupracující režisér Jan V.Kratochvíl a poslední šéf divadla Jiří Turek. Podpora myšlenky o lidové umělecké tvořivosti mládeže tu byla využívána jako pláštík, který zakrýval i rozkolnické nebo protestní umělecké výboje – třeba Kasaštyk skupiny Cvoci, ale hlavně Studia pohybového divadla pod vedením Niny Vangeli (Rekviem, Lučavka královská, Mezopotamie  a dal.).  Důležité bylo i postupné, před sametem nepříliš četné, ale významné navazování kontaktů s avantgardními soubory z ciziny, které zde směly hostovat pod záštitou odboru kulturně–výchovné činnosti MK ČSR. Ty přinesly zejména v druhé polovině 80. let vědomé obohacení o experimenty a výboje moderního mimu, tance, synkretických divadelních forem a nakonec se zde ujalo i divadlo butó.  Z významných zahraničních souborů zde hostovala např. zajímavá francouzská skupina Les Aviateurs, již zmíněná Filarmonica Clown, počátky perestrojky zde ohlašovala obrovská show Karavan Mir (spoluorganizovaná členy Divadla na provázku) ruského souboru Liceději pod vedením Slávy Polunina. V revolučních dnech 1989 se lidé a umělci kolem divadla podíleli na protestní stávce a uspořádali několik happeningů. Poslední velkou ucelenou éru, jíž scéna znovu vstoupila do ohniska experimentálního dění, zde od počátku roku 1990 vytvořila skupina Děrevo Antona Adasinského, která krátce poté obývala druhou budovu Branického divadla pantomimy na doporučení ministra kultury Milana Uhdeho. Vedle pravidelných každoročních festiválků prezentujících to nejzajímavější z celé sezóny, uspořádali J. Turek a Peter Bú také Festival česko–francouzské pantomimy – kvůli potřebě velkého prostoru se částečně konal i v Divadle  na Vinohradech. Do roku 1989, který měl rozhodující vliv i na další rozvoj v oblasti divadelního umění, dospěli domácí představitelé pantomimy nebo mimického a pohybového divadla jistého uměleckého vrcholu a otevírali se nyní četným podnětům, přicházejícím ze zahraničí. Také mnozí umělci sdružení kolem Branického divadla mohli ve společnosti nyní zaujmout odpovídající postavení. Po politické reformě však brzy přišla reorganizace ekonomické povahy, jejíž hektické naplňování způsobilo zánik oboru pražských pantomimických scén – Pantomimy Na zábradlí a v roce 1992 také Branického divadla pantomimy. Citelnou ztrátu stálého jeviště, ale také specializovaného centra pro stále četnější představitele oboru, nahrazují dnes šíře zaměřené stagiony roztroušené po celém hlavním městě.

Z dnešní perspektivy může pamětník říci, že za oněch deset, dvanáct let působilo Branické divadlo pantomimy jako líheň celé řady uměleckých osobností, které se později prosadily v oboru i mimo něj, že toto „chudé“, periferní české divadélko překlenulo umělecký úhor, ke kterému v 80.letech dospěla klasická pantomima. Kromě toho šlo o divadlo, které neposluhovalo.

Ladislava Petišková

divadelní teoretička a kritička